Velký příběh něžné duše Sárinky

Se Sárinkou a paničkou jsme se viděli poprvé minulý rok v létě. Sárinku delší dobu sužoval strach o sebe samu poté, co byla napadena druhou fenkou.  Bylo potřeba si nejprve zmapovat chování, zjistit si, jak se chová běžně doma se svými kamarády, při hraní a na procházce. I ty horší situace bylo potřeba vidět, jak se chová k ostatním, kde je její hranice bezpečnosti, kterou si už brání a také jak k tomu přistupuje panička.

Pejsky v jejich chování vždy ovlivňujeme. V případě problémového chování je to často vysoká náročnost plnění našich přání nebo křečovité držení vodítka na těsno, špatně vysvětlené signály nebo naopak jejich opomíjení. Velkým problémem je nedodržení dostatečného odstupu, aby fenka měla možnost udržet si bezpečnou vzdálenost.

V tomto případě bylo potřeba :

*zmapovat chování v nestresové situaci feny a vazbu na paničku (když je neznám, jak s nimi můžu cvičit? Chci je poznat.)

* ověřit si, do jaké míry bude chtít sama bez nátlaku pracovat pod vedením paničky (co je ochotná udělat aniž by se vystavila stresu)

* důležitým aspektem je, zjistit jak rozumí pes povelu BEZ navádění a pamlsků (lidé často trestají něco, co nenaučili)

*najití hranic s jiným psem, které fena bude ochotna akceptovat bez výpadu (bezpečnost a kontrola)

Cíle je potřeba si stanovovat od jednoduchých po ten největší problém, ve většině problémů je základem si opravdu nalít čistého vína, do jaké míry jsem schopna psa podržet pod svým vedením.

První úkol je tedy odbourat pamlsky a naučit plně pochopené povely, důležité pro práci ve stresu.

* odvolání od čehokoli

* povel k přiřazení a k chůzi

Jakmile se fenečka naučila chodit u nohy, aniž by ji panička držela pod pamlskem v individuálních lekcí, mohli jsme zapojit tento trénink do běžného chodu dne bez problémových situací (chůze na chodníku, parkoviště, park, procházky…) Museli jsme si být jisti, že rozumí tomu co říká panička a také to fena dobrovolně udělá a společně prohlubovaly vztah a jistotu jednu v druhou.

V tento okamžik jsme z důvodu bezpečnosti začali na volné procházky (kde jsme začali fenu vystavovat menším klidným psům a fenám) nosit náhubek. (POZOR tady je důležité, aby pes náhubek bral jako běžnou součást dne, nesmí dojít k pochopení náhubku jako trest a „svázání ruk“).

 

Sárinka začala „náhodně“ potkávat jiné pejsky formou míjení a mírných procházek bez nucení do kontaktu. Stále se hlídalo, aby nebyly její hranice porušovány. Naopak pokud ona měla zájem k jinému psu přičuchnout, bylo to povoleno. Tím, že byly povely naučené, nebylo potřeba cukat s vodítkem a fena se vždy na povel sama z kontaktu vzdálila.

Tyto „socializace“ probíhali velice často (i několikrát do týdne) vždy na takovou dobu, kterou fena psychicky sama zvládala. Vždy pak dostala fena uvolnění v podobě její zábavy. Postupně, se začala začleňovat do malých skupin, práce bez jídla v chůzi dodržovalo pravidlo, že má nadhled nad okolním děním a nebylo ji znemožňováno si situaci pohlídat.

Nastalo období, kdy jsme tréninky začali stupňovat a chodili do bližšího kontaktu až nakonec se Sárinka venčila i bez vodítka. Panička získala jistotu, že fenu vždy odvolá a je schopná jít u nohy po delší trasu. Odměny přicházeli za správné chování a panička přebírala vedení tak, aby nemusela Sárinka řešit svoji bezpečnost. Sárinka zvládala přičuchnutí a procházky s uvolněným ocáskem. Sama se věnovala vlastnímu čuchání a napětí odcházelo postupně rychleji a rychleji.

Po nějaké době přišli na řadu živější psi, kteří začínali jevit zájem o hru se Sárinkou. Zde jsme se nějakou dobu zasekly.

Nebylo možné sundat náhubek, aniž bychom si byli jistí, že nedojde k napadení druhého. Sárinku jsme nepřestali vystavovat cizím psům, potřebovali jsme udržet kontakt a naopak se posilovaly odměny a cviky, které dříve byly nemožné před cizím psem.

Učila se důvěřovat, že při tréninku s jiným psem může být fajn. Že může přenechat vedení na paničce a při cvicích se uvolnit.

 

Celou situaci jsem začala konzultovat s odbornicí přes homeopatii a ta Sárince doporučila bylinky, které by ji mohla tyto „ostré rohy problému“ obrousit. Naším úkolem bylo dát Sárinku zase do pohody, aby ona neměla stres z procházejících psů. Hraní nebylo našim úkolem, nechtěli jsme více nutit, ale zbavit přebytečného strachu do míry,že bude ochotná kolem psa projít.

Sárinka i nadále chodila na venčení s pejsky a nadále měla možnost projevovat své chování s doplněným tréninkem. Změna v chování přišla přibližně za tři měsíce od nasazení homeopatik. I když z předešlých tréninků nevyjadřovala natolik strach, vždy si udržovala určitou zdrženlivost vůči ostatním a nedovolovala k sobě přičuchnout.

Tyto situace se samozřejmě mezi psy opakují a Sárinka se přestala bránit (vždy měla možnost odejít a pes byl jištěn, aby za ní nepokračoval). Nechala se očuchat a pes odešel. Sama přišla k cizímu a s dalším zájmem šla jinam. Strnuté pozice při blízkém kontaktu vymizely a Sárinka začala fungovat bez stresu.

Posledním krokem bylo sundat náhubek. K tomu nám dopomáhali klidnější a nekonfliktní psi.  Začalo se krátkým tréninkem a psi se následně přirozeně uvolnili do venčení. Sárinka vše zvládla perfektně. Postupně zapojujeme i jiné psy a náhubek již není potřeba. Velkou oporou je panička a je potřeba, aby se i na mě v trénincích těšila. Nadále chodíme na příjemné tréninky a rozvolňujeme její strach již bez náhubku a vodítka…