K výcviku jsem nikdy se svým psem nesměřovala. Brala jsem si svého AST Tobiáše jako parťáka. Vývojem času jsem zjistila, že potřebuji od výcviku víc, než je klasika. S Tobim jsme bojovali a nemohla jsem přijít na to, jak s ním komunikovat. Výcvik mě nebavil a náš vztah se ztrácel.

 

Projela jsem spousta seminářů a trenérů, bylo by na dlouho je zde vyjmenovávat. Začali jsme skládat zkoušky a jezdit závody. Přesto mi stále něco chybělo. Nakonec jsem se dostala k Leošovi Drbohlavovi na jeho poslední český trénink. Tam jsem dostala pecku do zad a zjistila že to může fungovat i jinak, než do čeho nutím psa teď. O tom, co Tobi zvládl a získal si můžete přečíst v jiných článcích.

 

Protože mě tato psí řeč naprosto uchvátila musela jsem vycestovat do USA ačkoliv jsem ráda, že si objednám v cizím jazyce čaj. A velkého světa jsem se bála.

 

 

Po nástupu zpět do čr jsem procitla jak některé vztahy psů a psovodů jsou tak „nucené“. Při pozorování mého tréninku se více lidí začalo ptát a chtěli pomoci, nebo naopak odvrátili tvář a ukázali druhou… Takto jsem se dopracovala až sem, výcvik začínal u cizích psů a spíše jsem koučem a pomocníkem pro druhé. Podpora nejen ve výcviku, rozvoji, ale v dnešní době také pomocníkem v osobním životě.

 

Mnoho z vás je mým přítelem a když onemocníte vy nebo váš pes, jsem zde na blízku. Jste to vy a vaše výkony, co mě žene dál.